Oblouková konstrukce více než 50 metrů dlouhé lávky pro pěší a cyklisty se nad dálnicí D10 u Mnichova Hradiště klene již od podzimu. Po drobných dokončovacích pracích a úpravě přístupových cest proběhlo v pondělí 13. května za nádherného slunečného počasí slavnostní otevření lávky, jehož součástí bylo rovněž představení mnichovohradišťského poesiomatu.

„O obnově pěšího spojení s Horkou se mluvilo během posledních více než 30 let mnohokrát. V tomto kontextu je až s podivem, jak málo času uběhlo mezi rozhodnutím, že lávku postavíme, a jejím otevřením. Výsledek je krásný a mám z něj obrovskou radost kdykoliv lávku cestou po dálnici míjím,“ nechal se slyšet starosta Jiří Plíhal.

Také místostarosta Ondřej Lochman nešetřil chválou. Velký dík adresoval Nadačnímu fondu Škoda Auto, který sehrál na začátku zásadní roli – inicioval vznik prověřovací studie, na základě které dalo zastupitelstvo města projektu zelenou. Ve výsledku přispěl NFŠA na lávku částkou přesahující čtyři miliony korun. Společně se Státním fondem dopravní infrastruktury, jenž na investiční akci uvolnil 29,5 milionu, se tak jedná o dva klíčové partnery, bez nichž by lávka nevznikla. Celkové náklady činily 36 milionů korun.

Ředitel NFŠA Ladislav Kučera podotkl, že úlohou nadačního fondu je právě stavění mostů, a to především v symbolické rovině.
V tomto případě se však jedná o velmi hmatatelnou ocelovou stavbu, která bude mít jak turistický, tak dopravní význam. Martin Hrdlička, člen správní rady NFŠA, pak připomněl místního malíře Josefa Marka a jeho obraz Husovy aleje z doby, kdy alej ještě nebyla přerušená a město končilo hned za nádražím. „Velice mě těší, že alej dnes nekončí propastí, jako tomu dlouho bylo, ale opět někam vede,“ dodal Hrdlička.

„Před měsícem jsem tady potkal starší pár, který se po lávce procházel. Pán s paní mi prozradili, že na tomhle místě měli před lety první rande, že si tu dali první pusu, a zmiňovali, jak jsou rádi, že se sem díky lávce opět dostanou,“ popsal Lochman.

Podobných příběhů bylo možné v rámci slavnostního otevření slyšet vícero. Lávka pomohla po takřka čtyřiceti letech zacelit ránu, kterou v krajině zanechala dálnice D10. Ta přinesla obcím a městům, kolem nichž vede, mnoho dobrého, stala se však také jen obtížně překročitelnou bariérou. Symbolem tohoto zásadního rozdělení se v Hradišti stala Husova lipová alej vedoucí na Horku. Právě možnost být součástí jejího opětovného scelení přilákala k účasti na projektu renomovaného architekta Josefa Pleskota a jeho AP atelier.

„Do konce života chci už dělat jen věci, které opravdu mají smysl. Tady to smysl má, to zcela jednoznačně, a já jsem moc rád, že jsem tuhle práci mohl vykonat. Ať lávka slouží,“ nechal se slyšet architekt, mezi jehož nejznámější realizace patří proměna oblasti ostravských Dolních Vítkovic.

Lávku postavila stavební společnost BREX ve spolupráci s odborníkem na mostní konstrukce, společností EXCON. Její zástupce Dalibor Gregor konstatoval, že mostaři koncipují své stavby tak, aby vydržely sto let. Nové lávce popřál, aby se po ní chodilo i po uplynutí této doby.

Ke slavnostní atmosféře setkání, kterého se zúčastnilo více než dvě stě lidí, přispěla živá hudba v podání Pojizerských trubačů, občerstvení v turistickém stylu – vedle řízků či sekané byla na čepu kofola nebo pivo věnované Pivovarem Klášter – a také již zmiňované představení mnichovohradišťského poesiomatu, o které se postaral Ondřej Lochman, Ondřej Kobza, duchovní otec poesiomatu, a Martin Weiss, který se společně s Janou Dumkovou a Janou Jedličkovou podílel na dramaturgii tohoto mnichovohradišťského „jukeboxu na poesii“. Vzhledem k jeho umístění na prostranství s výhledem do krajiny se poesiomat může stát cílem vycházek na Horku, kterým dnes již nic nestojí v cestě.



 

Poesiomat: verše, hudba, příběhy...

Na první pohled připomíná poesiomat periskop. Málokdo by řekl, že masivní kovová roura ukrývá něžné verše, hudbu, která chytí za srdce, nebo velké i malé příběhy. To vše s bytostným vztahem k Mnichovu Hradišti a Českému ráji.

Za konceptem poesiomatu stojí Ondřej Kobza a jeho spolek Piana do ulic. Od roku 2015, kdy byly v Praze představeny první dva „jukeboxy na poesii“, vyrostlo po celé České republice už pět desítek těchto zařízení, jejichž smyslem je jednak reprodukovat básně a další literární útvary, ale také podtrhovat genia loci konkrétních lokalit. Každý poesiomat má přitom vlastní dramaturgii, často se na její tvorbě podílí místní komunita. Tak tomu bylo i v Mnichově Hradišti.

V mnichovohradišťském poesiomatu se můžete zaposlouchat do básní Josefa Brože, Martiny Bachové nebo Karla Tomana, do písní v podání Zvonků, kapely Diskant či Hradišťanu, do duetu operních pěvců Jany a Miloše Horákových, do Smetanovy skladby Z domoviny v podání houslisty Jana Adama a klavíristy Martina Fily, ale také do řady stop s mluveným slovem. V nabídce je úryvek ze hry Poklad na Valečově divadelního spolku Tyl Mnichovo Hradiště, zanícené vyprávění Pavla Kverka o ptačích obyvatelích Horky, četba z dobového průvodce po Mnichovohradišťsku z roku 1913, popis bitvy u Mnichova Hradiště za prusko-rakouské války, vzpomínky Jana Touše na Mnichovo Hradiště začátku 20. století, cisterciácký chorál a představení nejstarších dějin města nebo archivní pořady věnované LIAZu či sesuvu půdy, který znamenal zánik osady Kavčina. Poesiomat také představuje loutkoherce Františka Pešána a Štěpána Tučka, texty Karla Hynka Máchy nebo Jarmily Glazarové.

Mnichovohradišťský poesiomat naleznete na konci Husovy aleje pod starou vrbou. Příjemné místo, které hodlá město ještě dále zvelebit, nabízí v horkých dnech stín, výhled na věže radnice, kostela a zámku i na další dominanty okolní krajiny.

A jak poesiomat uvést do provozu? Stačí několikrát zatočit klikou a pak už jen opakovaným stisknutím tlačítka vybrat požadovanou nahrávku.